Historie rodu

Počátky rodu a vstup Liechtensteinů na Moravu
 
Počátky rodu Liechtensteinů sahají do 11. století do Bavorska. Odtud se rod dostal na území Dolních Rakous. Prvním písemně doloženým příslušníkem rodu (1133) byl Hugo von Liechtenstein, který se nazýval podle stejnojmenného hradu u Mödlingu jižně od Vídně.
 
Z dalších členů rodu připomeňme významného politika Jindřicha I. (↑ 1265), který založil moravsko-rakouskou větev rodu. Patřil mezi přední stoupence českého krále Přemysla Otakara II, od kterého v roce 1249 získal za věrné služby hrad a ves Mikulov a jeho rod tak vstoupil na Moravu. V roce 1395 Liechtensteinové získali Valtice (něm. Feldsberg), které patřily až do roku 1920 k Dolnímu Rakousku. Pozn.: V roce 1919 Československo získalo Valticko ze strategických důvodů, na základě mírové smlouvy ze St. Germaine.
 
Při druhém uvěznění krále Václava IV. mu Jan II. (↑ asi 1412) pomohl k útěku z Vídně, když ho 11. listopadu 1403 doprovodil s eskortou padesáti jezdců na svůj hrad Mikulov. V době husitských válek se Liechtensteinové postavili na stranu dědice krále Václava IV – jeho bratra Zikmunda. 
V listopadu 1449 oženil Oldřich II. z Rožmberka svou dceru Perchtu (1425-1476) s Janem V. (↑ 1473), sídlícím na hradě Mikulov. Když Jan V. roku 1473 umíral a Perchta mu odmítla odpustit jeho příkoří, proto ji proklel a ta se stala tzv. Bílou paní rožmberskou.
 
Liechtensteinové z mikulovské větve byli ve 2. polovině 16. století protestanty. Proto umožnili na zdejším panství život novokřtěncům, kteří byli šikovnými řemeslníky. Ti na Mikulovsku rozvinuli pěstování vinné révy, keramiku a další řemesla. 
 
 
Karel I. – zakladatel rodové moci
 
Nejvýznamnější hlavou rodu na přelomu 16. a 17. století byl Karel I. (1569-1627). Když se v roce 1596 se oženil s bohatou nevěstou Annou Marií Černohorskou z Boskovic získal výnosná panství Černá Hora a Úsov a stal se jedním z nejbohatších moravských pánů. Karlův mladší bratr Maxmilián získal dolnorakouská panství Ranšpurk a Hohenau a roku 1599 sňatkem se sestrou své švagrové Kateřinou vyženil panství Bučovice a Pozořice.
V roce 1599 Karel I. konvertoval na katolické náboženství a brzy ho následovali i jeho bratři. Roku 1599 se stal nejvyšším zemským sudím na Moravě. O rok později se stal nejvyšším hofmistrem císaře Rudolfa II. V letech 1604-1606 byl moravským zemským hejtmanem bránícím Moravu proti uherským vojskům.
 
Ve sporu císaře Rudolfa s jeho bratrem arcivévodou Matyášem roku 1608 se postavil na Matyášovu stranu. Král Matyáš ho v prosinci téhož roku dědičně povýšil do knížecího stavu (tento titul byl v českých zemích naprostou novinkou). V roce 1614 od něj získal lénem vévodství opavské a roku 1623 i vévodství krnovské. 
 
Za stavovského povstání se Karel I. postavil na stranu císaře a krále Ferdinanda II. Po bitvě na Bílé hoře byl jako císařský komisař obviněn Vídni z mírnosti proti nekatolíkům. Teprve po opakovaných příkazech poslal do Vídně seznam hlavních provinilců. Dne 17. ledna 1621 byl Karel I. jmenován královským místodržitelem, který měl předsedat zvláštnímu soudnímu tribunálu nad českým stavy. Tuto roli opakovaně odmítla, ale marně. Rovněž nebyl oprávněn udělovat milost. Podařilo se mu alespoň snížit počet trestů smrti na 27 (21. 6. 1621).
 
Karel I. značně rozšířil majetek svého rodu na Moravě a v Čechách. Již v roce 1602 přikoupil od zadlužených Pernštejnů panství Plumlov s městem Prostějovem. V roce 1622 od císaře získal vévodství krnovské a přikoupil panství Moravská Třebová, Šumperk, Zábřeh, Branná, Ruda nad Moravou a Lanškroun. Od Albrechta z Valdštejna koupil panství Kostelec nad černými lesy. Velké finanční prostředky získal svojí účastí v tzv. mincovním konsorciu, které razilo nekvalitní stříbrné mince. Stal se mecenášem a sběratelem umění, zámek Valtice přestavěl na knížecí rezidenci. 
 
 
Černokostelecký zámek patřil Liechtensteinům v letech 1622-1933 (veduta J. Pucherny z roku 1819)
 
 
Historie rodu od třicetileté války
 
Karlův syn Karel Eusebius (1611–1684) se politice vyhýbal a věnoval se především správě svých panství, architektuře, umění a chovu koní. Proslulá je zejména nádherná barokní Jízdárna u zámku Lednice, které podle zadání knížete vybudoval jeden z nejvýznamnějších architektů středoevropského baroka Johann Bernard Fischer z Erlachu na přelomu let 1687/1688. 
 
Jeho nástupce kníže Jan Adam I. (1657-1712) zavedl na svých panstvích úspěšné hospodářské reformy. V letech 1703-1705 byl prezidentem první rakouské státní banky Banco del Giro. Kníže byl velkým mecenášem umělců, ve Vídni vystavěl Městský a Zahradní palác. V letech 1692-1699 přikoupil panství Hodonín, Karlovec, Šternberk, Červený Hrádek a několik panství v Rakousku. Položil základy lichtenštejnského knížectví, když v letech 1698 a 1712 koupil panství Schellenberg a hrabství Vaduz.
 
Jeho dcera Marie Terezie vévodkyně savojská (1694-1772) se stala velkou mecenáškou a reformátorkou školství a katolická církev uvažuje o jejím blahořečení. Na svých panstvích ve středních Čechách (Kostelec nad černými lesy, Uhříněves, Plaňany ad.) zavedla bezplatnou školní docházku, vybudovala na svou dobu pokrokový sociální systém (finanční fond, chudobince) a reformovala farní správu. Ve Vídni založila Savojskou rytířsko uakademii pro vzdělávání mladých šlechticů (měla vyšší úroveň, než Vídeňská univerzita) a Dům savojských dam pro dívky ze zchudlých šlechtckých rodin. 
 
Janovým nástupcem se stal synovec kníže Antonín Florián (1656–1721) nejvyšší hofmistr císaře Karla VI. Od něj v roce 1719 získal povýšení alpských panství na říšské knížectví Liechtenstein, které vzniklo jako poslední z 355 nezávislých území Svaté říše římské a jako jediné z nich existuje dodnes pod svým původním názvem a v původních hranicích. Úplnou suverenitu Lichtenštejnské knížectví získalo v roce 1806 a je tedy jedním z nejdéle nepřetržitě existujících států světa.
 
 
Hrad Vaduz byl vybudován na ochranu brodu přes řeku Rýn na obchodní stezce již ve 12. století. Od roku 1938 je sídlem hlavy rodu a státu.
 
Z dalších vládnoucích knížat připomeňme knížete Josefa Václava (1696–1772), který byl významným císařským diplomatem, vojevůdcem a reformátorem dělostřelectva. Modernizované dělostřelectvo pomohlo Marii Terezii zvítězit v bitvě u Kolína (16. 6. 1757) a ubránit se sílícímu tlaku Pruska. Vítězství v bitvě u Kolína zabránilo tažení pruské armády na Vídeň a zřejmě i k další anexi českých zemí Pruskem (území k pravému břehu Labe). S modernizací dělostřelectva jsou na českém území spojena města Adamov, Týn nad Vltavou a Rudolfov. 
 
Dále připomeňme knížete Aloise I. (1759-1805), který položil základy Lednicko-valtického areálu. V roce 1790 zaměstnal geniálního architekta a vynálezce Josefa Hardtmutha (1752-1816), který lednický zámecký park doplnil o řadu malebných staveb jako např. obelisk nebo minaret. V jeho práci pokračoval i jeho mladší bratr diplomat a polní maršál Jan I. (1760–1836). Ten se zúčastnil řady bitev (např. Slavkov, Wagram, Aspern), za Rakousko podepisoval v roce 1806 mírovou smlouvu v Bratislavě a roku 1809 v Schönnbrunu.
 
Jeho syn Alois II. (1796–1858) dal v roce 1848 Lichtenštejnsku první ústavu. Kníže byl známým hospodářským reformátorem. Podle vzoru zámku Windsor dal přestavět zámek v Lednici a u něj proslulý vytápěný skleník, který byl ve své době technickým zázrakem. Lednické skleníky a zahrady se staly místem, odkud se do střední Evropy dostala více než polovina cizokrajných stromů, dřevin a květin.
 
 
Kníže Alois II. přestavěl barokní lednický zámek v novogotickm stylu (litografie A. Haun, F. Kalivoda)
 
 
Mecenáši a diplomaté
 
Do dějin rodu se zlatým písmem zapsal jeho syn princ Jan II. (1840 -1929) zvaný „Dobrý“. Jako vynikající hospodář skvěle řídil svá panství na Moravě, v Čechách a v Rakousku a zasloužil se o zlepšení hospodářské situace v Lichtenštejnsku zaváděním lehkého průmyslu. Panství Liechtensteinů se rozprostírala v okolo 600 obcích na území tří států. Kníže zlepšil život obyvatel těchto měst a obcí podporou staveb nebo oprav škol, nemocnic (např. Krnov, Valtice), radnic, kostelů a silnic. 
 
Kníže v roce 1873 založil ve Valticích ovocno–vinařskou školu a roku 1895 Vyšší ovocnářskou a zahradnickou školu v Lednici.  V roce 1912 založil „Ústav pro zušlechťování rostlin knížete Jana z Liechtensteinů J. G. Mendela v Lednici na Moravě“. V roce 1852 otevřel na zámku v Úsově první lesnickou školu na Moravě a ve Slezsku a v roce 1898 zde zřídil lesnické a lovecké muzeum. Svou lásku k přírodě potvrdil v roce 1903 vyhlášením nejstarší přírodní rezervace na Moravě, v dnešní chráněné krajinné oblasti Jeseníků Šerák-Keprník - tzv. Liechtensteinský prales.
 
Kníže věnoval velké prostředky na výzkum rakoviny, vydávání knih, archeologické výzkumy v Malé Asii nebo na dary uměleckých děl muzeím ve Vídni, Brně a Opavě. V roce 1862 dal lichtenštejnskému knížectví moderní ústavu a v roce 1868 zrušil jeho armádu. Po rozpadu habsburské monarchie Lichtenštejnsko uzavřelo celní, poštovní a měnovou unii se Švýcarskem.
 
Janovým nástupcem se stal jeho mladší bratr František I. (1853–1938), který byl v letech 1894-1899 vyslancem v Rusku. Snažil se obnovit spojenectví mezi Vídní a St. Petěrburkem a zorganizoval dvě schůzky císaře a cara, k nelibosti některých kruhů ve Vídni. V připravované federální vládě následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este měl být jejím kancléřem. Jeho manželka Elsa von Gutmann byla židovského původu, proto musela po anšlusu Rakouska utéci do Československa.
 
 
Jedním ze sídel rodu Liechtensteinů byl zámek Zahrádky u České Lípy (veduta J. Venuto 1818)
 
 
Moravsko-krumlovská větev
 
Prvním majitelem Moravského Krumlova z rodu Liechtensteinů byl kníže Gundakar (1580-1658) roku 1623. V roce 1633 povýšil císař panství na tituálrní knížectví „Liechtenstein“. Tento titul po Gundakarově smrti zanikl. 
 
Až o několik generací později kníže a polní maršál Karel Boromej (1730-1789), se mladší bratr vládnoucího knížete Františka Josefa I., stal zakladatelem sekundogenitury Liechtensteinů na Moravském Krumlově. Jeho manželka kněžna Eleonora byla velmi vzdělaná a patřila do kroužku „pěti kněžen“ císaře Josefa II. Také vybudovala zámecký park a novou rodovou hrobku v Moravském Krumlově. 
 
Připomeňme polního podmaršálka knížete Mořice (1775-1819), který se vyznamenal v řadě bitev – dochovala se jeho zakrvácená uniforma z bitvy u Wagramu (5. – 6. července 1809). Moravsko-krumlovská větev Liechtensteinů vymřela roku 1908 nejvyšším hofmistrem císaře Františka Josefa I., knížetem Rudolfem (1838-1908). Její majetek zdědil rod Kinských.
 
 
Nová epocha
 
Františkovým nástupcem se stal František Josef II. (1906-1989) z vedlejší větve rodu z Velkých Losin. V létě 1938 inicioval navázání diplomatických styků mezi Lichtenštejnskem a Československou republikou. Lichtenštejnsko bylo zastupováno vyslanectvím Švýcarska v Praze.
 
Stal se prvním knížetem z Liechtensteinu, který trvale sídlil ve Vaduzu (po anšlusu Rakouska). Podařilo se mu potlačit pokusy o státní převraty místních nacistických skupin a zabránit okupaci Lichtenštejnska Třetí říší. Za 2. světové války zachovávalo knížectví neutralitu. Lichtenštejnsko neuznalo vznik Protektorátu Čechy a Morava a nepřerušilo diplomatické styky s Československem. Přesto v roce 1945 nebyly diplomatické styky Československem obnoveny, z důvodu plánované konfiskace majetku lichtenštejnských občanů.
 
Majetek 38 lichtenštejnských občanů (z toho 8 členů panovnického rodu) byl po květnu 1945 zkonfiskovány jako údajně německý majetek, bez ohledu na to, že se jednalo o občany neutrálního státu. Československé úřady si byly vědomy nezákonného postupu, proto ještě v únoru 1948 jednaly o výši odškodnění občanů knížectví. Komunistický převrat vyřešení sporu zabránil. Diplomatické styky mezi oběma státy byly obnoveny až v roce 2009, tedy po 64 letech. Konfiskace majetku občanů knížectví nebyla dosud vyřešena.  
 
Současnou hlavou Lichtenštejnského knížectví je kníže Hans-Adam II. (*1945). S manželkou Marií rozenou hraběnkou Kinskou (*1940), která se narodila v Praze v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, má tři syny a jendu dceru. Kníže provedl v 70. letech 20. století úspěšnou reformu rodinného majetku, opravil rodinné paláce a zámky a podstatně rozšířil sbírku umění. V knížectví prosadil principy přímé demokracie. Budoucí hlavou státu je dědičný princ Alois (*1968).
 
 
Vládnoucí kníže Hans-Adam II. a kněžna Marie
TOPlist